Přitoulánek ...

Před 14-ti dny jsem vypravovala kloučky do školky a najednou slyším mňaučení... ohlídnu se a u nás před plotem malé, zmrzlé, černé koťátko... no nedokázala jsem je tam nechat, ačkoli vím, že naše psí slečna kočky nesnáší... koťátko jsem vzala, dala do tepla, mělo průjem, neb v tak krátkém čase přijít o mámu, sourozence, být v zimě a bez jídla... Štěstí, že to přežilo... No a přišlo k nám.
Já kočičky vždy milovala, jako malé mi říkali "kočičí máma", měla jsem kolem sebe spoustu koček a byla jsem šťastná, starala se o ně... naplňovalo to moji duši...
Manžel k mému úžasu mu hned udělal pelíšek a souhlasil s tím, že zůstane, že mu zkusíme zachránit život.... dnes si náš Čertík-Pepik lítá, už si i hraje, což ze začátku vůbec, byl smutný... nikdy by mě nenapadlo, že i koťátko může být smutné, ale na tomhle to bylo víc než patrné. Dnes je naočkovaný, odčervený a kluci si s ním hrají, jen nevím, jak to bude dál...
Bojím se, že jednoho dne se s naší Brixie potkají a bude zle. Dáváme je k sobě už nyní, ale vždy jen Brixie začnou nezřízeně klapat zuby, prostě to nedává.
Máme ho rádi, je to milý kocourek, co pořád hledá společnost... pořád si chce hrát, zkrátka a dobře myslím, že ho začal život bavit:-))) A proto, že už má v očkách čertíky, barvu černou, říkáme mu Čertík. Kluci chtěli ještě uhlík, další Pepík...:-)
Tak moc přemýšlím, zda nedát koťátko někomu, kdo ho bude mít rád a nebude se muset bát....