...vzpomeň si na učitele svého...
Moc jsem toužila vytvořit takovýto obraz, který se v mé mysli zrodil....
bylo to tak.... uklízela jsem ve své obří knihovně a našla jsem starý památníček z mého dětství.... moc dobře si pamatuji, jak jsem chodila za kde kým, aby mi tam napsal či nakreslil... snad z touhy zaplnit jej... mít památku.... mít víc obrázků než má kamarádka....? Jistě dětská hlavinka měla mnoho důvodů, proč... Ale našla jsem tam krásný citát a písmo svého stařičkého učitele, napsal mi....
"Až přijde podzim života tvého, vzpomeň si na učitele svého"....
A jelikož podzim právě nastává, vyvstal mi tento citát v hlavě a s ním obraz starého javoru.... nejen obraz, ale jeho život, jak mu je....
.... je starý, spousta větví uschlých, spousta popadaných na zemi, jen některé větvě a větývky nesou krásné listí, které se teď na podzim zbarvuje do úžasných barev, jemně se pohupuje a až zafouká silnější podzimní vítr, snáší se k zemi.... ptáčků je jen málo, ale stále někteří hledají zázemí, úkryt, odpočinek... I skvělou houpačku někdo tam dal, neb staré stromy skýtají v létě báječný odpočinek, relax, stín... pod jejich velkou korunou je nám všem tak dobře, vždy cítím tu energii, která ve stromu je a je mi blaze na duši.... Ta houpačka ale je už také prázdná, jen se ve větru pohupuje a zase na jaře přijdou se mladí posadit a snít si svoji zamilovanost, přijde maminka pohoupat svého kloučka či holčinku... rodinka dá si deku na zem a přijmou ochranu té velké koruny... snad i vzpomenou si na Boha...
... myslím, že staré stromy budiž pochváleny, budiž chváleny a ctěny.... miluji je...
